„Ahoj ahoj,“ houkne na mě od dveří ježatá hlava.
„Dáme oběd? “ Dotazuje se kolega a významně přitom poklepává na hodinky.
„Ahoj Vašku, ježíš, už je tolik?“ V zápalu práce vůbec neregistruji letící čas.
Vskutku odbíjí téměř půl třetí. Znamení, že za chvilku kantýna zavírá. Je to nad slunce jasné, že ty děsné zvuky po kanceláři vyluzuje můj vyhladovělý žaludek. Škrundání se nejspíš nese i celou chodbu. Jak by ne, když snídaně žádná nebyla. Zaspala jsem a navíc trhla rychlostní rekord, za opuštění domu v čase snad sprinterské stovky.
„Jasně, oběd dám ráda. Jen odešlu tenhle e-mail,“ natěšeně se uculím a pohyb mých prstů po klávesnici výrazně zrychlím.
Honem honem, poslední dvě věty dopsat, doplnit klientovi pozdrav na rozloučenou, odkliknout adresu příjemce a vyrazit na něco skvělého k jídlu, nahoru pod střechou budovy.
“Václav?” …. „No jo no, líbí se mi“… Přiznala jsem se už i holkám na pivu, při jednom z našich holčičích dýchánků. Vloudil se mi do hlavy již od momentu, kdy překročil práh kanceláře poprvé, co jsem do firmy nastoupila. Směsice vysokého hromotluka, okořeněného šibalskými nápady, s přiměřenou dávkou sebevědomí, povahou kliďase, co si nikdy navenek nestěžuje a je na něj spolehnutí. Neodolatelně přitažlivá kombinace v tom sportem šmrncnutém těle. Trvalo jen pár dnů, než padlo datum prvního nezávazného rande. Pak jich proběhla řada dalších. Během nich se držel zkrátka a nic výrazného si nedovolil. Vyčkával… Stejně jako se chystá lovec na svoji vytouženou kořist.. Snad půl roku trpělivě kolem mne kroužil, smyčku chtíče systematicky utahoval. Všude mě pronásledoval jeho pohled, svlíkal mě očima, nikdy jimi neuhnul. Ukradl mi postupně všechno… ano, s mým tichým, nadšeným souhlasem. Duši… srdce … (jen ne panenství.) Milovala jsem ho každou molekulou, myslela na něj nonstop. Probudil ve mně spalující mocný žár chtíče, co se rozhořel kdykoliv a kdekoliv. Nic takového jsem do té doby nezažila. Někdy byl romanticky jemný, jindy chtěl jak od zhýralé znalé kurvy, pro pár čísel nohy zeširoka roztažené podržet, kundu vyholenou k vyplenění beze slova nastavit. Nevyzpytatelný, neustále při chuti, nadržený, jedním slovem neuvěřitelný.
E-mail konečně zmizel v hlubinách virtuální sítě ke klientovi. Zaklapnu notebook, obrátím stolní kalendář na aktuální dnešní stránku.
“Můžeme,” vyhlásím radostně a už vybíháme k výtahu.
Co jsem jedla nakonec pořádně ani nevím. Mezi dveřmi do jídelny mi ten provokatér zkušeným drobným hmatem rozepnul zapínání podprsenky! Já se pak po celý oběd soustředila, aby ten kus intimního textilu, aspoň trochu plnil funkci, ke které byl určen. Jinak by má prsa s naběhlými bradavkami totiž vyplula poměrně na světlo. Pravda, že nejspíš k radosti několika párů cizích očí z okolních firem z jiných pater, co by mé čtyřky v detailu shlídnout radostně uvítali. Nebyli jsme v té společné jídelně sami. Cestou zpět mi ve výtahu podprsenku posunul nakonec úplně. Neodolal, musel si na ně během těch čtyř pater prostě sáhnout. Polaskat je, potěžkat, zabrnkat na vztyčené bradavky. Jak mě ty jeho rozepínací pubertální mánie nebetyčně vytáčí! A současně přitom dostávají do varu! Z výtahu následoval úprk rovnou na toaletu, uspořádat si prsa zpět do objetí španělských krajek a taky si chlípně nadrženou kundu hezky hbitými prsty promasírovat.. Potřebuji to! Vášně mnou cloumají.. Sotva zabouchnu dveře kabinky, stahuji nedočkavě z pod sukně touhou promáčené kalhotky, sednu si na zavřené zařízení a prsty ji začnu neodbytně dobyvačně zkoumat. Kloužou tajemnými zákoutími a dělají táák dobře! Nevydržím a posílám Václavovi smsku.
„Ve třetím třetí :-*,“ doručí T-mobile elektronický výkřik éterem. Pak jen čekám… poměrně krátkou chvilku.
Václav je na tom stejně jako já. Přečtený tajný domluvený kód chápe rychle a zjevuje se tiše za mnou, ve třetím patře, … třetí kabince. Je určena pro vozíčkáře, skýtá skvělý dostatek prostoru. Nejsem příznivcem pobytu zde, ale když kunda hladová po orgasmu poručí, nelze se stavět na odpor. V kanceláři plné kolegů by šoustání bez zírání přítomných nešlo a oficiálně „co je v domě, není pro mě.“
„Potřebuju jí zchladit. Potřebuju Tě,“ zašeptám v objetí. Nemusím ale říkat vůbec nic. Jen zahlídnul vykasanou sukni, sáhl si…. a s mlasknutím mu prsty středem rovnou do horkého místa projely. Nestydatě nažhavená na uvolňující potěšení, … nemohla jsem se dočkat, až ho dovnitř po koule zanoří. Rozkročená, připravená. Shodil v mžiku tiše džíny ke kolenům, obnaženého čuráka hladce rázně spustil do útrob na doraz, až jsem s tlumeným vyjeknutím zavrávorala a o to víc se zapřela o stěnu s madlem. Bral si mě hrubě, zvířecí instinkty převládaly. Prostě spojit svá pohlaví a neztrácet čas. S rizikem přistižení mě šoustal a já tekla jak divoká řeka. Držela a přirážet se snažila, vyždímat z něj horkou těsnou kundou veškeré sperma, dojít k té úžasné extázi vyvrcholení. Blížila se po krůčkách, zřetelně jistě. Svaly se napínaly, přicházel. Nohy se mi v ten okamžik podlomily a já lehce klesla na zakrytou toaletní mísu, v třesoucích záškubech těla z vrcholu mé dokonané živočišné blaženosti. V tu chvíli i Vašek došel do cíle a skropil mi v extázi zadek hutnými cákanci. Chtíč náš byl ukojen a on se obezřetně proplížil zpět k sobě na patro. Dělal jakoby nic.. Utřela jsem ty milostné stopy a po úpravě oděvu se s ruměncem ve tváři, splašeným srdcem z trochy toho sexy-tělocviku, přidala ke kolegům. Nikdo z nich vůbec netušil, jaké hry tu tajně mezi námi probíhají. Možná byli jen “chápavě slepí?”
Je poslední listopadový den a také termín plánované inventury skladu. Dnešní realizace dopadla na mě s Václavem. V rámci obědové pauzy jsme se domluvili, začít rovnou po ukončení oficiální pracovní doby. Ať se dostaneme domů rozumně. Po návratu z oběda, se pod mojí kanceláří začalo ozývat dunění nadrozměrných repráků. Náš druhý kolega, Dominik, zase paří nějakou šílenou akční střílečku. Pro radost si k tomu koupil největší repro-soustavu, díky níž jsme s ním v akci pokaždé v budově všichni. Nedobrovolně. Včetně ostrahy, sídlící v našem přízemí. Jsem moc ráda, že tu ve třetím patře nejsem po večerech sama. Liduprázdné chodby totiž pak vyvolávají určitý pocit obav. Nejraději bych vyžadovala pokaždé doprovod i na tu toaletu. Venku tma, v chodbách nevlídné temno.
S plným žaludkem odpolední pracovní čas uplynul ještě rychleji než dopoledne. Úderem šesté se rozlítnou dveře a ježatá hlava nakoukne. Znovu.
„Tak co, jdeme na to?“ usměje se Václav.
„Jasně, jdeme na to.“ Mnohoznačně se zalíbením odpovím a zavrtím provokativně boky.
“Jedna dvě, koule dvě,” mrknu na něj a rozesměju se.
„Provokatérko!” Jen s polknutím sykne.
Kolegové houfně odchází, během pár minut je v celé budově klid, až na dunící střílečkové hnízdo o patro níž. Dominik se nevzdává.
Krotím Vaškovo vášní svítící oči i registruji výmluvnou bouli v džínách. Během chvilky přehazujeme nažehlený civil do triček a tepláků, noříme se s tužkou a hromádkou vytištěných papírů do skladové místnosti, odhodláni k rekordu. Pro mě dnes již druhému.
Daří se to skvěle, systematicky odškrtáváme položku po položce.
Když končíme, nejede však už překvapivě žádný autobus domů. Přetáhli jsme. Rekord neklapl. Kam a nač tedy už spěchat, ráno tu bude cobydup.
Po dokončení počítání jsme s radostí vzali zavděk miniaturní sprchou a v ní blahořečili šéfa, že ji tam kvůli cyklistickým jízdám nechal nainstalovat. V rámci podpory zdraví si na kole vždy cestu do kanclu odšlapal. Někteří jeho vzoru následovali. A aby nebyl jako splavená myš, hodil se sprchou vždy do gala. Dnes jsme jej v tom následovali. Horší to bylo s ručníky. Museli jsme uschnout, nenašli jsme jediný. Sekretářka je nejspíš vzala zrovna vyprat.
Střílející herní rachot repráků od Dominika s postupující nocí vystřídala navolená hudba z youtube a vyhladovělé žaludky uspokojila pizza z mrazáku, doklapnutá v mikrovlnce. Žádný skvělý gurmánský zážitek, ale na hlad jsme ji s vděčností uvítali.
Vašek našel ve skříňce karimatku, uvelebila jsem se na ni, že si zdřímnu. Třetí hodina ranní je pro mne pokaždé kritická. Pod hlavou smotanou pracovní mikinu, víčka začala padat vzápětí. Pouštěl mi k tomu oddechu diskotéku na míru. Únava mě přemohla fofrem.
Ani jsem si nevšimla, kdy s tím začal. Pár hlasitých tónů mě z říše spánku po čase vrátilo zpět. Rozlepeným okem registruji, jak Vašek v pokleku nade mnou pravačkou systematicky obnažuje naběhlý žalud a dráždí čuráka po celé délce, ke své maximální rozkoši. Opět je při chuti a v plné síle! V jednom okamžiku mi ho otřel o tvář. To už jsem znovu úplně při smyslech a rovnou po něm natěšená chňapnu.
Cobydup obracím naše rozpoložení. Teď už se já skláním nad ním, klečící na kolenou. Olíznutím jeho samotné špičky začíná další jízda. Tentokrát v mé režii. Pomalu stahuji kůžičku jemně pevným stiskem ruky a jazykem dráždím napnutou uzdičku. Obkroužím ho koncem jazyka, jemně vsaju celého. Postupně přidávám na intenzitě a pouštím ho střídavě hlouběji, téměř do krku. Saju ho a lížu, na střídačku honím.. Podle vzdechů cítím, že je to správná cesta a obsah koulí mi nezůstane odepřen.
Jednou rukou zkouší šátrat po kundě, aby mohl prsty rozehrát větší moje vzrušení. O kousek ucuknu. Ještě nechci. Nemohla bych se soustředit na něj. Na NĚHO. A já ho chci pořádně vydráždit k nepříčetnosti. Párkrát přeruším intenzitu dráždění na chvilku, abych oddálila dokonání jeho vyvrcholení. Až nakonec sama nevydržím a zmáčenou kundou na vztyčeného čuráka hladce natvrdo dosednu. Jen překvapením vykřikne, vzápětí však propne boky, aby ponoření do kundy bylo maximální na doraz. Využívám ho, abych si udělala dokonalý orgasmus. Trochu škádlit krajem kundy jen úplnou špičku, vzápětí nasedat a prohánět ji po celé délce do hloubky, téměř ho nechávat vyklouznout. Ztrácím pojem o čase a sleduji jen svůj chtíč, moc chci tu další dávku slastné křeče ..… Přichází ruku v ruce s jeho vyvrcholením. Se stahy mojí extáze Vašek vystříká všechno sperma do poslední kapky. Do mě. Dovnitř. Zapomněl v zápalu vášní na kondom. A já nic neberu!
„Ženo, ženo moje,“ dává mi pusu do vlasů vyčerpaně a mě pomalu dochází, že nejspíš vůbec nezapomněl…. Jen se asi rozhodl posunout náš vztah dál. Bez mého vědomí. Tajně doufám, že neotěhotním a odběhnu si raději zkusit udělat výplach do miniaturní sprchy na patře.
Než se nadějeme, sedmá ranní odbíjí a do půl hodiny se začnou trousit postupně všichni kolegové. Fofrem vyvětráme a vrátíme kanceláři pracovní podobu. Z automatu v kuchyňce dáváme lahodně voňavou ranní kávu s mlékem ve velikosti kyblíku téměř půl litru. Náš dokonalý pan ředitel má na stole srovnanou hotovou inventarizaci a my jsme připraveni na další pracovní den. Ten uplyne opět jako voda, díky přemíře hovorů a návštěv klientů.
Navečer, když už procházím přízemní vrátnicí, kýve na mě vrátný Martin, ať se stavím „na slovíčko.“ Přikloní se a tak trochu soukromě zašeptá…
“Doufám, že příští měsíc budete inventuru dělat do noci zase vy dva. Moc vám to spolu slušelo….”
Zírám na něj šokovaná a dochází mi, že celou noc nesedí ve své kukani, ale obchází i svůj rajón. Viděl nás a my ho přes hudbu neslyšeli, neviděli… To je vážně trapas!
„Nebojte, nikomu nic neřeknu,“ mrkne na mě spiklenecky.
“Bude to naše tajemství,” dodá.
Jen překvapením polknu a s ruměncem ve tváři se zmůžu pípnout..
„Díky.“
Jak na to v autobuse stále myslím, v břiše mi začnou třepotat intenzivně ta známá motýlí křídla chtíče. No, možná změním na firmě zajetá pravidla a příště tu inventarizaci vezmu dobrovolně. Věřím, že Vašek se přidá. Přeci jen počítat orgasmy do rána, je neodolatelné. Navíc, když teď na to máme i svědka. Jen ještě nevím, zda mu to tajemství prozradím.
Chci být Vašek ?