sex.povídky

12. Když musíš…

„Dneska je ten koncert,“ připomněl mi Pavel náš plánovaný kulturní zážitek.

„Jasně! Těším se na něj už od rána,“ odvětím mu a radostně se přesunu do křesla pod okno, spolu s konvičkou bylinkového čaje, dokončit článek na web.

Upřímně, i kdybych měla jakékoliv jiné plány, zruším je všechny a na něj si čas udělám. Vždycky.  Přijíždí  zřídka, jen na krátkou dobu.  Tentokrát opět na 2 noci, kdy spojí kulturně příjemné  s pracovními povinnostmi. Ano, mohl by spát v hotelu.  To mi však přijde hloupé, když patří do rodiny. Ke všemu je mi s ním více než dobře. Připadám si vedle něho tak nějak „úplná.“ Že mi z něj nonstop podklesávají kolena a srdce splašeně buší,  to on vůbec netuší.  Už celé tři roky jsme striktně přátelé…

Vyrazili jsme z domu v předstihu, dát si cestou ve městě večeři. Premiérově navštívit gril, kde steak byl famózně excelentní. Jemností se na jazyku rozplýval, téměř jako milovaná švýcarská čokoláda. Jejich kuchař, naprostý génius, by si zasloužil metál, za rozkoš způsobenou mistrovským jídlem.
S příjemně plným žaludkem jsme pěšky, skrz pár uliček, úspěšně proklouzli Starým Městem až ke klubu. U vstupu byla minimální fronta, personál stíhal příchozí hosty s rezervacemi odbavovat svižně.
Místo vstupenek se fasovala na hřbet ruky vtipně barevná razítka s medvídkem.  Takto označkované nás vpouštěli do nitra suterénního sálu. Bylo dost plno.
Životnost tisku na rukách zkracovalo umývání vodou. Již první kontakt s ní, z něj vyrobil nevzhledně modrý flek. S každým dalším se pak tiše postupně vytrácel. Řešili to tam akčně kuřáci, kteří by si o pauze neškrtli. Riskovali bez něj, po smytí, nevpuštění zpět.
V sále se podařilo zabrat naše dvě místa u zdi, na dlouhé lavici s měkkým polstrováním. Sympaticky veselá, na rukou hustě potetovaná obsluha, donesla objednaná piva. Na první pohled po pódiu zmateně pobíhalo několik techniků či snad hudebníků. Do strun ale hrábli zcela přesně. První akord rozezněl reprobedny v půl deváté. Revival známé kapely se do toho opřel vskutku brilantně. Hráli a zpívali tak senzačně, že si s nimi spousta z nás pobrukovala alespoň refrény.

„Pojď se přidat,“ chtěl do kotle k pódiu i Pavel. Odvázat se fandit.
„No já nevím, raději snad ne,“ zdráhám se úspěšně, ale jen na chvíli.

Nerada se tísním v davu. Když vidím tu nadšenou hustou vřavu, nechce se mi ani trochu. Navíc díky alkoholu kolujícímu v krvi, by mohl poznal, že mi není lhostejný. Nesměl by se přiblížit. Pod pódiem to však akčně žilo na těsno a každý tu radost z hudby, celého večera, prožíval po svém. Od pohupování v kolenou, podupávání a tleskání do rytmu, poskakování, až po párové ploužáky u pomalých kusů. Čas mi tu po jeho boku plynul kosmickou rychlostí. Hodina byla rovna snad vteřině. V takové mizely tiše i mé zábrany, jak nebezpečně ubývala má střízlivost. Na parket mne nakonec vylákal, až po pauze v druhé půlce. Tou dobou řady nadšenců prořídly, dalo se tam volně dýchat. Do rytmu kláves, s bubny za zády, muzikanti dávali ze sebe to nejlepší. My všichni se královsky bavili.

Po dalším hudebním čísle se Pavel přiklonil s dotazem.
„Dáš ještě jedno?“

Přes hlasitou hudbu neslyším dobře. Vlastně vůbec. Nakloní se tedy ještě blíž. Tak intimně blízko, až se mi hlava zatočí. K dotazu použije pro jistotu i gestikulaci rukou, na tu se chytím.

„Ano, dám, ale poslední,“ víceméně zakoktám, spolu s kývnutím hlavy.

V myšlenkách jsem již zcela jinde. V podbřišku mi chtíč bouří, představa nechat ji prozkoumat až na samé dno, je příliš vzrušující a lákavá na to, abych ji ignorovala. Bože, jak já ho chci! To je zoufalé! Pozoruji, jak se pomalu vzdaluje k baru, aby objednal. Využívám ten moment a odcházím se zchladit, odskočit si na toaletu. Studenou vodou si dlouze opláchnout zápěstí,  ledové ruce přiložit na zátylek. Cítím, že to poslední pití už si dát nemůžu. Bylo by mi zle. Nepostřehla jsem tu zákeřně plíživou opilost. Po návratu na parket to pití nakonec s díky omluvně odmítám. Je překvapen, ale naštěstí mě nepřemlouvá.

„Je čas vyrazit domů,“ naznačím pozdní dobu na hodinkách. Ráno mě čeká hodit ho na letiště, už tak se moc nevyspíme.

Souhlasně kývne. Kapela sice přidává navíc nějaký bonusový kus, my už však procházíme sálem směrem k šatně a východu. Potřebuji nutně vzduch. Nasát blahodárný kyslík do plic.
Venku je úplňková noc. Kulatým okem nás měsíc střeží z té nebeské výšky. Mám chuť jít kousek pěšky, tou potemnělou nocí, prozářenou lehce tlumenými světly města.
Nabídne mi gentlemansky rámě a vyrazíme. Po cestě procházíme menším parkem. Přibližně uprostřed mě nechá na chodníku stát a chce se vzdálit na pár kroků.

„Promiň, já fakt musím, ale budu hned zpět, ano?“ omlouvá se.
Když musíš, tak musíš, znáš to, že jo,“ dodá s plachým úsměvem.

Tlačený poctivým pitným režimem, míří do houští, ulevit si. Na souhlas ani nečeká, vzdaluje se rychle. Nechce se mi jen tak tam zevlovat. O pár kroků vpředu zahlédnu šanci. Kdosi tam přenesl z chodníku lavičku. Posunul ji až pod stařičký rozložitý strom.  Sednu si na ni, opřu hlavu o kmen, zavřu oči. V té vlahé noci se na pár okamžiků zastavím a zasním. Je mi tak blaženě! Alkohol v krvi působí, mám pocit, jako kdybych seděla na houpačce. Celá zeměkoule se pode mnou pohupuje, zatímco já si jen sedím pod moudrou, košatou lípou.

„Růženko Šípková, jsem zpátky, probudí mě zašeptání a jakýsi letmý dotek na tváři.

Cuknu sebou, zaváhám. Co se mi to zdá? Pomalu malinko pootevřu oči. Ty jeho jsou najednou tak přitažlivě veliké, blízko. S vějířky jemných vrásek úsměvu v koutcích, vpíjí se do těch mých. Neodolám. Přivřu oči, dotknu se ho rty. Je to tak vábivé. Jen jednou …  a pak i podruhé, kdy zachytím rty jeho. Ve snu je vše dovoleno. Můžu… můžu naprosto cokoliv, rozplývám se…

„Co to děláš?“ ptá se, vrací mě tím do reality. V očích mu rozpoznávám šibalské ohníčky. Jako kdyby mě právě nachytal krást jablka u sousedů a přísahal, že nic nikomu neřekne. Dochází mi to. Pochopil všechno.

„Když musíš, tak musíš, znáš to,“ plaše se usměju a je to prostě venku.

No jo no, se vší parádou mě nachytal. Moje letitá snaha udržet se v uctivé vzdálenosti, bere v té vteřině za své. Pochopil. Nebo možná i léta podvědomě věděl, či jen prostě chtěl taky? .. Tady a teď..  Možná.  Neřekl  vůbec nic, ale přesunul se v mžiku tak, že si mě posadil do klína, obkročmo na sebe.

„To bychom dělat neměli,“ zašeptám a cítím tu intenzivní bouři v jeho rozkroku. Už to nechci zastavit. Automaticky se přitisknu. Chci pořádně cítit tu jeho tvrdnoucí mužskou chloubu v kalhotách.
„Víš že dráždíš hada bosou nohou a to by se vážně nemělo?“ přidám a zavrtěním se, poškádlím mu ho.

„Miluju, když má had Tvojí dokonalou podobu,“ nenechá mě na pochybách a výslovně mě nasměruje, dotýkat se ho.
„Nemáš si začínat,“ usměje se bezelstně a přitáhne si mě k sobě, ochutnat rty. Dráždí jimi a provokuje…

Široko daleko ani živáčka, hodina však není tak extrémně pozdní, může jít kdokoliv. Úkosem se znovu opatrně rozhlédnu, ujistit se, že pár minut soukromí, pod okem veřejnosti, si pro sebe ukrást beztrestně můžeme. V ten moment už plynule jen pokračuji v tom, co začal on. Po hmatu rozepínám další a další knoflíky džínů, abych mu ho vzápětí do nočního světla, v mužné tvrdé síle, zcela vysvobodila. Zajel na oplátku rukou pod okraj šatů, do tajů zrakům běžně ukrytým. Nahmátnout můj hladký, roztoužený poklad.

“Teda!“ … zarazil se.
„Ty! … Ty nemáš kalhotky?!“ vyhrknul spontánně.
„ Tys je neměla celou tu dobu se mnou?!” došlo mu, sotva ji nadrženě mokrou prsty pod šaty přistihl, připravenou na cokoliv.
“Ty potvoro! Bože, jak já Tě chci,” vydechl a lehce mi ji roztáhl několika prsty, chtivě je do ní zanořil. Vzdechla jsem, můj sen se začal plnit.

„Vždyť nemám ani podprsenku,“ zasmála se.

Bradavky byly přes látku zřetelné, jen o ně zas a znovu zavadit.

„Mohl sis to domyslet, ne?“ rýpla si a nemohla se dočkat, až mi ji po okraj vyplní.

“Jestli ho chceš, tak si o něj ale hezky řekni,” zlobil mě a dráždil.

“Chci ho. Prosím … chci .. Tě… prosím…. prosíím,…“ škemrala jsem nedočkavě, napjatá jak struna, připravená ho přijmout.

Přidržel ho, nasměroval špičkou poškádlil její okraj. Na nic jsem nečekala a dosedla vzápětí. Jediným pohybem hladově zajel, objala ho v celé délce, tiše ho v horkosti masírovala. Mé krátké letní šaty, délkou lehce pod kolena, vše potenciálně nemravné, cizímu zraku skryly. Jen co jsem se začala opatrně pohupovat a na doraz přirážet, objevila se na dohled ve sporém osvětlení jakási trojice.  Zatrnulo mi. Po chodníku se dost rychle blížili, zabráni do diskuse, gestikulovali. Celá jsem ztuhla. S tlukoucím srdcem sprintujícím až v krku nehnutě čekala, zda si nás všimnou a budou řešit nějaké závěry. Horečně mi hlavou probíhaly všechny možné i nemožné scénáře. Hlavně otázka, jak to naše hraní zamaskovat. Zdálo se mi naprosto evidentní. Mezitím však vnitřními svaly chtivě pokračovaly v utajení inkognito pod šaty v činnosti. Čuráka tisknutím masírovaly, kunda se činila. Chuť na pořádnou smyslnou extázi byla nezadržitelná. Partička nakonec naštěstí jen bez povšimnutí prošla. Zmizela na druhé straně v temnotě parku. Ulevilo se mi.

“Ježíš…. Co to děláš?” syknul Pavel rozrušeně, v reakci na to stahování svalů, aniž bych se jinak hnula.
“To nejde vydržet,” zašeptal nadrženě a mírně vypnul boky, aby se dostal ještě hlouběji. Snaha dosáhnout našeho slastného vyvrcholení, téměř na očích jakékoliv veřejnosti, zdárně pokračovala.

Opatrně jsem pohyb zintenzivnila i přidáním prstů, promnutím vzrušením zvětšeného poštěváčku. Přicházel pomalu, s jistotou. . . během další masáže a chvíle, už mu čuráka neovladatelnou slastnou křečí kunda nemilosrdně ždímala. S tlumeným výkřikem vyklouzl a následně pár tahy dokončil pohyb. Postříkal trávu pod námi tím nastřádaným obsahem koulí.

“Tohle jsem chtěl udělat od prvního momentu, kdy jsem Tě před lety poznal,” přiznal se upřímně vzápětí a vtiskl mi pusu další..
„Jen jsem si netroufnul. Nerad bych Ti komplikoval život. Jsi úžasná, víš to?” dodal ještě zadýchaný.

“Já to chtěla taky,” v duchu se mu přiznávám ke stejné myšlence, nahlas neříkám vůbec nic.

Bylo to hluboce emotivní. Oplatila jsem mu pusu a začala se opatrně po pár minutách pomalu zvedat, upravit se.
Papírové kapesníčky z kabelky pomohly setřít milostné stopy. Netrvalo ani pár minut, nebylo poznat nic. Jen náš dech byl trochu zrychlený, mé tváře stále zrůžovělé. Vrátili jsme se pár kroků zpět na cestu skrz park. V ten moment proti nám přicházela hlídka Policie. Hrklo ve mně, krve by se nedořezal. Adrenalin znovu vyletěl jak raketa. Že oni nás viděli?!

„Nepanikař,“ zašeptal Pavel a stiskl mi jen ruku víc, jak ji tak držel.

“Kontrola dokladů,” slyším jak z nějaké dálky.

Horečně přemýšlím a už vidím ten trapas… Pavel vytáhl z kapsy kalhot občanku. Policista si na ni posvítil a vzápětí ho kontrolně oslnil dost nepříjemným kuželem světla do obličeje. Nahmatala jsem konečně pouzdro s doklady a jemně třesoucí rukou mu dávala i můj doklad totožnosti. Dopadla jsem stejně, oslněná baterkou.

“Malý moment,” poodešel o pár kroků dál a huhňal tam cosi do vysílačky, stojící u kolegy.

Čekání trvalo dobrých pár minut, kdy se mi adrenalin v návalech bouřil. Policista přišel zpět, doklady vrátil.

“V pořádku. Kam míříte? ” ptal se už jen zvědavě, zkoumal nás oba.

“Tady metrem, jen pár stanic domů,” duchapřítomně reagoval Pavel.

Já tiše stála a nervózní čekala, co se z toho vyvine. Policista zkontroloval hodinky.

“Metrem už těžko, poslední souprava odjela před pár minutami,” pousmál se?
“Vemte si taxi a tomuto místu se příště rovnou vyhněte. Je nebezpečné i ve dne. Plné drogových závisláků a dealerů,” rozloučil se ponaučením a vyrazil s kolegou pokračovat do ticha města, v obchůzce svěřeného rajónu.

Spadl mi kámen ze srdce. Pavel se rozesmál, já začala konečně vydýchávat. On už na mobilu operativně domlouval spolehlivý odvoz. Nečekali jsme ani 5 minut, černý vůz nás přesně podle objednávky u silnice naložil. Vyrazili jsme na trasu přes město domů. Pavlovi dost rychle otrnulo. Nevěřícně mi tiše posunul z kolenou okraj šatů a rukou rozevřel kolena zeširoka od sebe. Oči mu svítily, úsměv hrál na rtech. Vzápětí zmizel řidičovi ze zorného pole zpětného zrcátka. Sesunul se částečně k zemi, hlavu zanořit do mého obnaženého, rozšoustaného klína. Poškádlit jazykem ta vzrušující, do hladka upravená, zákoutí a zrealizovat další smyslnou extázi orgasmu. Posunula jsem se automaticky o něco níž, nastavit mu ji k lepšímu úhlu dráždění… Nechat se zas a znova unášet chtíčem, kéž by nikdy nepřestal.. Hbité prsty i zvídavý jazyk se excelentně činily.

Taxikář však náhle zastavil. Příliš brzy! Můj orgasmus už Pavel nestačil dokončit. S ruměncem studu v obličeji, vyskočila jsem z taxíku a spěchala napřed do domu.

„Když musíš, tak musíš,“ pomyslela si, odhodila šaty a kabelku, začala se těšit na pokračování toho neuvěřitelně vzrušujícího večera.  Pavla jsem už slyšela přicházet v chodbě.
Co na tom, že je skoro tři roky manželem mé nevlastní sestry. Dnešní dlouhý večer bude navždy naším společným smyslným tajemstvím. I kdyby jediný, stojí za každou jednu minutu!

5 5 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin
Martin
1 rok před

Úžasné čtení a dost vzrušující

Milan
Milan
1 rok před

Opravdu jsem si pocetl,a příjemně se vzrušil,za mě prijemne čtení,jen škoda,že jsem u toho byl sam

Martin
Martin
1 rok před

Úžasné čtení každá povídka je od tebe dost vzrušující

error: Obsah je chráněn !!
6
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x